Buvoli
Je rozšířen po celé východní Africe směrem na jih až po sever jižní Afriky. Najdeme ho v otevřených lesích, v bažinách, na savanách, ale i v hornatých oblastech do výšky 4000 m, většinou v blízkosti vody. Buvol kaferský je velké a silné zvíře. Samci jsou větší než samice. Srst je šedočerná, samice jsou světlejší. Mají mohutný krk a velkou hlavu, na které dominují velké rohy, které jsou u základu velmi široké.
Buvoli jsou společenská zvířata a vytvářejí stáda, která mají 15-2000 jedinců. Mají vyvinuté sociální chování a jsou schopni pomáhat svým druhům, kteří se dostanou do problémů. Byly zaznamenány případy, kdy se vrátili ke zvířeti, které se stalo kořistí lvů a překvapené lvy rozehnali. Stejně tak přizpůsobují rychlost stáda nejpomalejšímu jedinci. Stáda vedou krávy a celé stádo spolupracuje i při obraně, například před útočícími lvy. Shluknou se kolem mláďat a dospělí jsou na okrajích stáda. Lvům se někdy povede tohle postavení rozptýlit, ale nebývá to příliš často. Buvoli také někdy sami napadají lvy. Mladí býci přibližně ve 2 letech odcházejí a tvoří samostatné pánské skupiny. Většinou se ovšem zdržují poblíž rodného stáda a také je někdy pomáhají bránit. Staří býci jsou samotáři a také se zdržují po blíž stád. Jsou považováni za jedno z nejnebezpečnějších zvířat v Africe. Při lovu jsou schopni člověka zabít a používají i lsti. Postřelený buvol se může vrátit kruhem po své vlastní stopě a lovce napadnout zezadu. Útočící býk dosahuje rychlosti až 57 km/h. Buvoli jsou býložravci a žerou různé trávy a rostliny a pastvou tráví 8-10 hodin denně.
V období rozmnožování svádějí býci souboje o samice. Někdy tyto souboje končí, zraněním nebo smrtí jednoho z protivníků. Vítěz získává právo na samice a páření. Obvykle se rodí 1 tele a váží kolem 40 kg. Novorozené tele je schopné se po 10 minutách postavit na vlastní nohy. Rozlišujeme tři poddruhy: větší, savanovou formu, buvola kaferského (S. caffer caffer), menšího pralesního buvola, S. caffer nanus a středně velkého buvola krátkorohého S. caffer braxhyceros . Všechny poddruhy se mezi sebou mohou křížit. Buvol kaferský je nápadný svojí velikostí: v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m - 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavě hnědá až černá. Rohy mohou být dlouhé více než 1 m, jsou zahnuté do stran a na čele se stýkají do podoby typického štítu.
Buvol pralesní je výrazně menší, v kohoutku jen 100 až 130 cm vysoký, délka těla se pohybuje okolo tří metrů a váha se pohybuje okolo 200 kg. Samice jsou opět menší než býci. Srst je červenohnědá, u telat až žlutavá. Rohy má krátké a poměrně slabé, zahnuté dozadu. Na čele se rohy nestýkají. Stavba jeho těla je přizpůsobena pohybu v hustém porostu. Buvol krátkorohý je vzácný a málo známý. Je poněkud menší než buvol kaferský, kterému se podobá zbarvením, ale tvarem rohů připomíná spíš buvola pralesního. Vyskytuje se v oblasti Súdánu, Čadu a Nigeru na severní hranici rozšíření buvola afrického. Celá střední a západní Afrika, savany a deštné lesy. Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem, buvol pralesní žije v primárním deštném pralese. Buvoli vždy žijí ve stádech. Přestože buvol kaferský se někdy sdružuje do tisícihlavých stád, buvoli žijí v menších rodinných skupinách tvořených 20-30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.
Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně. Rozloha domovského okrsku jednoho stáda záleží na jeho velikosti, pohybuje se od 60 do 1000 čtverečních kilometrů. Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky. Buvoli jsou silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h a útočícímu predátorovi se urputně brání.
Prehistorickými předchůdci buvola afrického byli zástupci rodu Pelorovis, obrovská zvířata s podivně zahnutými rohy. Pokud je buvol postřelený, je skutečně nebezpečným soupeřem. Postřelený nebo i vyrušený buvol odchzí do křoví nebo do rákosí, kde čeká na svého pronásledovatele. Někdy ho dokonce obchází a napadne zezadu. Nepřítele - člověka nebo například lvici se snaží nab odnout na rohy. Pokud se mu to podaří, několikrát svou oběť vyhodí do vzuchu a pak ji rozdupe kopyty. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný. Pokud ale buvol není znepokojován, na člověka sám od sebe neútočí. Na rozdíl od slona a nosorožce také neútočí na automobily.